Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já jsem si nic nevybrala

30. 1. 2008

ObrazekSvého otce, Františka Mezuliáníka, bych dnes po všech událostech a znalostech jeho života charakterizovala jako přesvědčeného stoupence myšlenek Masarykových a první republiky. Za tato svá přesvědčení byl ochotný udělat vše, co považoval za nutné i když ne vždy možné a jednoduché. O čemž ostatně svědčí jeho další život…

Jako zaměstnanec Ministerstva dopravy poskytoval za války informace o spojích vlaků, rozumí se těch „strategických“ a další informace pro odboj, byl vězněn, ale nenašel se tehdy udavač, tak byl po půl roce propuštěn. Štěstí nebo náhoda?

Únor 1948 byl pro něho nepřijatelný, takže hned zorganizoval lidi a proti novému nepříteli zase začal postupovat stejně jako za války: vytvořil skupinu, psal letáky, tiskl a pomocí zaměstnanců dráhy rozšiřoval. Tady už tolik štěstí neměl. Rozdíl byl ale v tom, že tehdy se již našel kdosi, kdo se o jeho činnosti dozvěděl a který vše nakonec udal. Rychle následovalo vyakčnění z ministerstva, vyhazov z vysoké školy a zatčení. Mamince bylo 28 let, mně 4 roky, sestře Evě 2 roky. To co tehdy zažila moje matka jen krátce shrnu: nátlak od „mocných“, aby se rozvedla a nás dala do dětských domovů a výčitky od manželek otcových spolubojovníků, které si na ní hojily strach a zlost, většina z nich se ovšem se svými muži okamžitě rozvedla. Maminka rozvod velmi rezolutně odmítla a ani nás od sebe nedala.

Otec byl v celkem rychlém procesu odsouzen k 15 letům těžkého žaláře ztíženého měsíčně tvrdým ložem, propadnutím veškerého majetku. Mamince bylo umožněno, aby část jeho ošacení odkoupila. To bylo také jediné, co jsme po něm měli. Jaké blaho mi tehdy působilo zavřít se do skříně s jeho kabáty, obleky, čichat pach cigaret. Kolem nás byla sice několikagenerační rodina, prarodiče, tety a strýcové, ale ne všichni samozřejmě byli z nastalé situace nadšeni a tak maminka čelila i tvrdým výčitkám některých z nich. Žily jsme na středočeské vesnici, tedy pod velkým drobnohledem poměrně nepřátelského prostředí, neboť i udavači byli z něho. Věděli jsme to, všichni z rodiny, ale na nic jsme se nezmohli. Snažili jsme se žít tiše s rodiči maminky, kde dědeček u nás suploval otce, staral se a pracoval pro nás až do svých 75 let. Strach jsme měli celou tu dobu.

Chodila jsem do vesnické školy, kde naše složení bylo asi takové: já, dítě nepřítele státu, děti vystěhovaných kulaků, holčička Němka, jejíž rodina nestihla odsun, nemanželský syn německého vojáka s Češkou, děti padlých v povstání kolem vysilače Liblice, židovská holčička, která přežila Terezín a pan řídící odsunutý k nám na vesnici za útěk syna do Austrálie. To bylo osudů…

Náš osud byl ale otec. Psaní dopisů, když je měl povoleny, posílání balíčku jednou za rok k vánocům, který se přesně vážil. Jen co jsem se naučila psát, opisovala jsem žádosti pro pány soudruhy prezidenty Gottwalda, Zápotockého, Novotného na udělení milosti pro mého tatínka. Každé výročí, které „oni“ oslavovali, jsme poslouchali rozhlas a doufali v amnestii pro otce. Bohužel, nikdy se na něj nevztahovala a odpovědi z prezidentských kanceláří zněly téměř unifikovaně, že postoj jeho k jejich socialistickému zřízení je záporný a že ještě nebyl převychován.

Každý rok o prázdninách jsme měly povolenou návštěvu, která netrvala ani celou hodinu a kvůli které jsme jezdily do věznic, kde právě byl: Bory Plzeň, Jáchymov, Valdice, Leopoldov, Ilava. Na otce se nevztahovala ani amnestie v roce 1960 a dokonce v tomto roce mu byl zvýšen trest o další dva roky za veřejné (ve věznici) prohlášení obdivu k USA a pobuřování.V roce 1962 jsem omylem zakoupila jízdenky a místenky na návštěvu za otcem na den návštěvy, ale zapomněla jsem, že musíme jet vlakem již na noc o den dříve. Tehdy jsem požádala mladého muže, který dojížděl k nám z Prahy, zda by mi tyto jízdenky nevyměnil, udělal to a ještě nám je koupil do spacího vozu, rozdíl doplatit nechtěl. Pochopila jsem, že asi se dozvěděl, kam jedeme. Začali jsme spolu chodit a letos na vánoce oslavíme 43. výročí našeho manželství.

Dědeček byl rovný a pevný chlap, který dokázal skály přenášet, dokázal najít cesty, aby mne v roce 1959 dostal na gymnázium a potom alespoň na nástavbu. Vysokou školu jsem měla od soudruhů písemně zakázanou. Otce propustili na vánoce 1963 pro jeho velmi vážný zdravotní stav. Bylo to pro něj i pro nás docela kruté období, těžce se vyrovnával se změnami, které za oněch 15 let nastaly. Ať to byly vztahy v rodině, chyběli přátelé, nemohl sehnat zaměstnání, zdravotní potíže se stupňovaly. Zdá se, že tolik vytoužená „svoboda“ mu přinášela jenom problémy a strádání. Bylo zvláštní pozorovat, jak si některé zvyky přenesl i do „civilu“: ubytoval se v nejmenší místnosti v rodinném domku, v malé kuchyni. Zde sedával u malého dřevěného stolku, který vyhrabal někde v kůlně, jedl zásadně lžicí, pil z malého plecháčku. A psal – žádosti, supliky, dopisy kamarádům z „basy“, drobné vzpomínky, většinou velmi smutné. Byly to tehdy zvláštní vánoce v tom roce 1963. Byl v šoku z toho, co viděl kolem: „rozkvět socialistické vesnice“, v každém domě televize, někde i auto. Toužil alespoň po vlastním rádiu. Dostal 230 Kč invalidního důchodu, mozkovou mrtvici a následovalo dlouhé umírání. Zemřel v březnu 1968.

V roce 1968 maminka vstoupila do K 231 a požádala o rehabilitaci otce. V roce 1970 nám bylo doporučeno, abychom tuto žádost v našem zájmu vzali zpět. Maminka tehdy říkala, „ještě že je táta mrtvý, ten by nemlčel a začalo by to znovu“. Tehdy jsem ji však zklamala já, taky jsem nemlčela a vypadla z místa.

V roce 1990 byl otec plně rehabilitován, byla jsem ráda, že se toho maminka dožila.

Když jsem se v roce 1990 vrátila zpět do zaměstnání a dvěma náklaďáky vyvezla tu srpokladiváckou veteš, ty sádrový Leniny, Gottwaldy… vrátila nakradený nábytek původním majitelům, ze soudního vězení udělala galerii Šatlava, založila Spolek, kde jsme mimo jiné vyčistili a otevřeli historické podzemí, opravili dům a já si říkala, že teď bude pohoda. Ale to bohužel není, ale to se již píše nová historie…

 

 

Náhledy fotografií ze složky František Mezuliáník v obrazech


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ošklivé dětství

Hana1. 9. 2012 16:28

Nechtěla bych zazít takové dětství. Moc zdravím.

Re: ošklivé dětství

Karl Henry25. 5. 2018 12:14

Zdravim nahodne ctenare techto udlosti, ktere se urcite udaly v te dobe. Je to az k neuvereni, ze clovek podstoupi tolik utrpeni ve vezeni a nepratelskym okoli, aby projevil sve myslenky a presvedceni. Kde se v techto vzacnych bere sila, aby si to vsechno vytrpel cela rodina a pratele. Proc tentoi clovek neuznal, ze proti rezimu v zemi, nemuze nic dokazat. Lide, jako byl Frantisek Mezulianik, ma u nas obdiv, bylo od nej neuvazene, ze behem sveho uvezneni, dal pokraoval v proti anti-komunisticke aktivite, cimz si vyslouzil dalsi zbyecny cas v komunistickem vezeni. Cest jeho pamatce.

Re: Re: ošklivé dětství

Bočková Miroslava6. 6. 2021 23:18

Děkuji. Bočková

studie

Jana2. 9. 2012 22:08

Použiji váš článek ke studiu. Děkuji. Jana